Neumím, tady máš žolíka!

Dorazila jsem před základní školu Kuncova, kde se už před vchodem nervózně houfovali rodiče se svými prvňáčky. Každá ratolest měla na zádech novou aktovku, která byla pomalu větší než oni. Na otázku, co si do aktovky zabalil, mi jeden prvňáček s úsměvem na rtech odpověděl: „Nic!“ Usoudila jsem tedy, že aktovky mají dnes dětičky spíše pro image než pro nějaký praktický účel.

Někteří v rukou nadšeně svírali obrovské kornouty plné sladkostí. Jen marně jsem vzpomínala, zda i já jsem měla nějaký kornoutek, aspoň maličkatý. Neměla! Ale zase jsem patřila k těm vzorným holčičkám, co nesou paní učitelce kytku. Takových tam dnes bylo taky spousta a dokonce jsem zahlédla i nějaké mladé nadějné pány s krásnými pugéty.

Co mě překvapilo, bylo, že žádný z rodičů nástup svého potomka do první třídy nijak extrémně neprožíval. Hrdí byli všichni bez výjimky, ale že by se nějak nervovali, to ne. „Není důvod mít nervy. Davídek se do školy těšil, a tak to bylo fajn,“ řekla mi jedna maminka. Sice jsem na jeden příznak nervozity narazila, ale to bylo jen u jednoho velmi stydlivého prvňáčka. Ten se choulil k sukni své maminy a odmítal se i vyfotit. Viditelně se mu ta nervozita spojila i se stydlivostí.

To už tu však byla paní učitelka a své nové žáky si začala odvádět do třídy. Za mými zady se několikrát ozvalo: „Pamatuješ si cestu? Pamatuj si to! Od šaten rovně chodbou a pak po schodech…“ Pokud nebyly maminky nervózní doteď, tak si to začaly nyní vybírat i s úroky. Už jen tak nečinně nestály před školou. Už si odváděly svého potomka do nové třídy, kde bude trávit velkou část svého času. Svěří ho cizí ženě, jež ho bude vyučovat vědomostem, které bude potřebovat k životu, a už to nebude jejich malé děťátko. Už to bude školák!

Ve třídě na děti čekala spousta dárečků. Od školy, od magistrátu i od České policie. Spousta pastelek, vodovky, omalovánky a dokonce i volňásek do Zoologické zahrady. Z toho měly děcka asi největší radost. Aspoň podle radostných výkřiků, které se po třídě roznesly. Následně dětem paní učitelka přidělila zvířátka, podle kterých se budou identifikovat na sešitech, než se naučí číst. Takže najednou z Janičky, Lukáše a Dominika byli opička, tygřík a delfínek.

Pak už jsem však neudržela svou zvědavost já a pustila jsem se na koberečku uprostřed třídy s dětmi do družného rozhovoru. Udělala jsem si s nimi takový malý průzkum kombinovaný s hlasováním v parlamentu: „Tak děti, kdo z vás se opravdu těšil na školu?“ Do vzduchu vystřelil houf malých kmitajících se ruček. Paráda! S těmi nebude mít během prvních pár týdnů paní učitelka žádné problémy. „A kdo z vás se už umí třeba podepsat?“ Až mě překvapilo, kolik nadšených ruček se opět objevilo ve vzduchu. Paní učitelka jen pokrčila rameny a konstatovala něco o zbytečně vyhozených penězích za razítka se jmény.

Ale největší nadšení u dětí nastalo teprve tehdy, když jsem se jich začala vyptávat, co si nabalily první den do školy. Nepřekřikovaly se, slušně zvedaly ruce a na vyvolání mi hlásily: „Penál, bačkůrky a svačinku.“ „Já tam mám jen pití a bačkůrky.“ „Já tam mám plně vybavený penál. Mám v něm pravítko, tužku, gumu a fixky!“ „Prosím, já mám v aktovce i pláštěnku.“ Někteří byli trošičku zapomnětliví, a tak se museli pro jistotu do aktovky podívat, aby nic nevynechali, ale tak jsem měla aspoň možnost nahlédnout do tajuplného světa školní brašny školáka ve 21. století.

Následně jsem po milém rozhovoru a srdečném rozloučení s dětmi vyrazila za panem ředitelem, abych si nějaké zajímavé informace vyslechla i od něj. Ten mi hrdě oznámil, že viditelně asi překonali demografický problém a v první třídě teď přivítali 46 dětí, což je nejvíc za posledních 12 let. Nebo to taky znamená, že tato ZŠ je velmi dobrá, protože jen 14 dětí je ze Stodůlek, kde se škola nachází. Ostatní děti se do školy přihlásily z ostatních okolních částí Prahy a dokonce k nim chodí i děti z Rudné a podobně.

„Další zajímavostí je, že jsme vstoupili do 25. roku existence školy. Takže jsme první sídlištní školou tohoto typu v Praze 13. Škola byla otevřena roku 1983 a chceme oslavit toto výročí různými akcemi. Nejen tradiční školní akademií, kterou děláme každé dva roky v KD ve Mlejně, ale také výstavou výtvarných prací na radnici a koncem školního roku i koncertem kapely Čechomor,“ prozradil nám ředitel ZŠ Kuncova PeadDr. Pavel Petrnoušek. Dále také prozradil, že kapela Čechomor to pro školu udělá bez jakéhokoliv nároku na honorář.

Navíc se v prvních a šestých třídách začíná učit podle vlastních osnov školy. Tedy státní studijní program padá. „Náš studijní program se jmenuje KUSTOD, což znamená průvodce. Tím jsme chtěli symbolicky poukázat na to, že učitel provádí děti životem školním – pedagogickým, ale i životním – sociálním. A zároveň je to zkratka KUncovy STODůlky.“

Ve škole se teď taky nově zavádí karta žolíka, kterou bude moci žák použít jednou za měsíc, když není připraven na hodinu, a učitel to pak musí respektovat a nesmí žáka zkoušet ústně. Nevztahuje se to však na písemné zkoušení. Žolíky se také nedají střádat nepoužíváním. Je to zkrátka jednorázové použití na každý měsíc. Buď žák svého práva využije, nebo ne. Byl to nápad žákovského parlamentu.

Znáte také ZŠ Kuncova? Byla jste třeba její žákyní? A co říkáte na nový RVP? Líbí se vám nápad s žolíky?